Petr Jan Juračka - už jste o něm nejspíš slyšeli. Tento člověk mnoha zájmů má sice v hesle na Wikipedii, že je přírodovědec a fotograf, ale tím výčet jeho přízvisek určitě nekončí. Dá se přidat např. pedagog, popularizátor vědy a cestovatel. Nebo spíš dobrodruh, protože jinak než jako dobrodružství se jeho výpravy snad ani označit nedají. Vylezl třeba na druhou nejvyšší horu světa K2 v pohoří Karákoram v Pákistánu nebo na Ama Dablam v Nepálu. A taky se nedávno se svým kamarádem Jirkou Tomašovičem alias Juhou vydal až za polární kruh s cílem přejet laponské jezero Inari ve Finsku na "fatbajkách". A protože si s sebou vzali i "nás", je jistě na místě vám jejich zájezd trochu přiblížit.
Nápad na tenhle výlet se Petrovi v hlavě zrodil v létě 2022. Pořídil si totiž právě nový "fatbajk" a přemýšlel, kam by s ním mohl vyrazit. A tak začal tlačit prst po mapě v telefonu co nejvíc na sever, až se mu zastavil na jezeře Inari. To ho zaujalo jak svým hezkým jménem, tak i faktem, že zamrzá, což se pro přejezd na kolech docela hodí. Tahle myšlenka byla chvíli u ledu, až se venku objevil led opravdový, což ji přivolalo zpět. Pak ale vyvstala otázka, jakého šťastlivce vzít s sebou, protože zájemci se kupodivu příliš nehrnuli. Nakonec se ale zadařilo. Juha byl vyvolen na poslední chvíli a této cti se mu dostalo obzvlášť díky jeho hlášce pronesené v Krkonoších při větru asi 110 km/hod, že mu počasí přijde na vaření mírně nevhodné.
A letělo se. Kluci si půjčili auto, vyzvedli kola a ověšení našimi brašnami plnými elánu a zásob vyrazili. Prvních pět mil se svezli pěkně, ale brzy zjistili, že to půjde poněkud víc ztuha, než si představovali. V rychlejším postupu jim totiž začaly bránit vyšší teploty a čerstvě napadaný sníh, takže se ani nenadáli a místo plánované jízdy kola spíš potupně tlačili vedle sebe. I tak se jim ale podařilo dosáhnout prvního cíle, kterým byl srub na ostrově Kärppäsaari. Ten sice obsadila skupinka na skútrech, ale na kluky zbyla aspoň docela příjemná sauna hned vedle. Co se ale ukázalo být větším problémem - zapomněli čaj a kafe. Ale i oslazená teplá voda přišla vhod. A po návštěvě ze srubu a dárku v podobě balení turka už jim ke štěstí nechybělo nic... tedy snad kromě dalších krásných fotek. Hlavním úlovkem výpravy měla být totiž polární záře, kterou už Petr sice mezi trofejemi měl, ale Juha ještě ne. Já s ní bohužel zatím zkušenost nemám, ale podle všeho jí asi není nikdy dost. První noc ji bohužel zaspali, ale foťák se o záběry postaral sám. Druhou, kterou už strávili v uvolněném vedlejším srubu, měli víc štěstí. Naskytly se jim nádherné pohledy a fotili až do svítání.
Cestu zpátky si kluci užili mnohem víc, protože přituhlo, a tím pádem se na kolech dalo konečně jet. Dokonce se na chvíli stali i místní turistickou atrakcí. Poslední noc na jezeře strávili opět v sauně, protože vytipovaný srub byl zase obsazený. Sauny byly klukům asi souzené, protože vůbec poslední noc ve Finsku si vyzkoušeli i tradiční kouřovou. Ještě pár fotek záře na rozloučenou a nashledanou Laponsko...
Kluci na své výpravě využívali naše brašny a Poggies MKI:
"Na kola jsme potřebovali navěšet velké množství brašen, které byly všechno od náchodského výrobce Acepac. Pro mě to už není žádná novinka, ale léty vyzkoušený systém pro sbalení čehokoliv na kolo. Použili jsme podsedlovou brašnu, systém řídítkových brašen, brašny do rámu a pak taky na vidlice. Celé je to velice snadno konfigurovatelné a člověk si to na každou výpravu může poskládat jinak. Jedna věc byla však zcela zásadní, a to návleky na řídítka - bez nich by nejen že tepelný komfort rukou, ale hrozily by nám i omrzliny. Návleky jsme použili Acepac Poggies MKI. Acepac je pak zajímavá značka tím, že ty brašny jsou dělané zejména na odolnost - žádné svařené spoje, žádné lehce zničitelné díly. Zkrátka je to vybavení do nepohody." Petr Jan Juračka
Původní článek Petra Jana Juračky naleznete zde.